ten pocit mívám často. ALe nejvíc jsem se v tom plácala, když se malý narodil...to bylo rad!!!a já nevěděla co dřív. Až jsem několikrát nedala na svou intuici a stejně jsem nakonec došla k tomu, co jsem měla udělat podle sebe, tak jsem se pak na rady všech vyprdla a dala už převážně na sebe.
Teď si říkám, že jsem někdy přetažená, unavená, zbytečně křičím a pak mě to mrzí. Hledám zlatý střed, kdy je dobré se dítku věnovat, ale také aby mělo svůj prostor a umělo si hrát samo...ale abych zase neměla výčitky, že ho zanedbávám atd.