Stokrát. Pořád jsem se ptala, jak je možné, že to, co by mělo fungovat, nefunguje. Podle tchýně jsem se řídit nemohla, ta by moc rozmazlovala, podle maminy jsem se řídit nemohla, ta by byla moc autoritativní (a u zdravého dítěte by si koledovala o zlomení osobnosti /jako u mně/ nebo bouřlivou pubertu a možná také zavržení). Takže jsem se obracela na knížky, z nichž jsem leccos vyčetla a snažila jsem se jít na výchovu chytřeji. Když to nepomáhalo, obracela jsem se i na odborníky, a dozvídala jsem se všelicos, jen ne správnou diagnózu syna . Výchova dětí není (někdy) žádná legrace. Každopádně mě strašně mrzí, že jsem byla na mateřství připravována tak, jako že to je vlastně hračka, stačí jen vypiplat první tři roky; knížky že jsou k ničemu, a psychologové a psychiatři taky k ničemu. --- Maminky dětí s lehčími variantami poruch autistického spektra to možná mají dnes o malinko jednodušší - přinejmenším ty, které mají přístup na internet.