Tak to opravdu ne
Jen naše maminky byly v tý době nej. kamarádky
Ale kdyby mi někdo před cca deseti lety řekl, že tento dotyčný bude jednou můj manžel, tak bych se mu vysmála do očí. Opravdu jsem ho nemusela (slabé slovo). Naštěstí jsem ho pak náhodou potkala po letech na nádraží a byla jsem donucena okolnostmi s ním strávit cca 15 minut čekání na vlak... odjížděla jsem s novým poznatkem, že už je to zdá se fajn chlap
Jen poznámka pod čarou - měl dost těžké dětství díky otčímovi, kterého jsem skoro neznala, a to ho asi coby dítě poznamenalo v tom směru, že byl jiný takový malý dospělý... Po mých 22. narozeninách už jsem byla asi dospělá podobně jako on byl od dětství
, protože najednou mi to přišlo v pohodě. Nebo jestli se to nějak srovnalo u něj