Táňo naprosto tě chápu.
Asi jsi taky taková ta mamča, co je hodně upnutá na své děti Já taky

Když mi končil rodičák, a já měla jít do práce - do nové práce, kde jsem ještě věděla, že budu muset denně používat angličtinu - bože.... katastrofa (ne mluvit, naštěstí, ale písemně opravdu denně).Tak jsme myslela, že skončím někde v Opavě nebo tak něco. Byla jsem strašně hotová z toho, že už nebudu s malou. Odpočítávala jsem dny, kdy mi "skončí život". Opravdu jsem to tak říkala "za dva týdny mi skončí život", "za tři týdny mám konec života" chodila jsem jak tělo bez duše, upadala do šílených depek, a brečela. Malou si užívala, až moc... úplně jsem ji chtěla sežrat láskou. Jako kdyby opravdu měl skončit život.

No a můžu říct že asi tak ty první dva týdny jsem to opravdu špatně nesla, že už s ní nejsem tolik, jak jsem byla zvyklá (byla jsem doma do jejích čtyř let, od tří a půl roku chodila do školky na dopoledne, někdy jsem ji nechávala doma). ale pak si opravdu člověk zvykne.
A ted si nedokážu představit už, že bych do práce nechodila, je mi tu fajn, i když je mi po malé smutno. Tak se těším, až už budeme spolu.
Ze začátku jsem si říkala, že po zkušebce zkusím zažádat o snížený úvazek, a´t s ní jsem aspon trošku víc. Ale ted už bych to ani nechtěla. Samozřejmě že z toho důvodu, že bych s ní byla více, tak jo. Ale zase bych přišla o pár tisíc, a ty se hodí. A takhle to nějak stíháme. Dávám ji do školky, vyzvedávám. Sice jsem s hodinama furt ve skluzu. Ale pak to nějak doháním na konci měsíce.... (mám flexi prac. dobu).

Takže opravdu, když si zvykl takový psychouš upnutý na své dítě jako já, tak jsem si jistá, že to zvládneš i ty
Držím palce!