docela ti rozumím, neboť jsem v sobě taky docela dlouho měla zarytou takovou tu poslušnost ke generaci "nademnou" (cepovaná rodičema jsem byla zdatně, zejména tátovi se nesmělo odporovat).
Když mě budoucí tchyně začala oslovovat zdrobnělinou mého křestního jména, bylo mi jasné že se mi to nebude líbit..... ale neuměla jsem s tím nic udělat. Dlooouho jsem se cítila jako její dítě (i jsme u nich jednu dobu bydleli). Potom jsem v rámci výdělku odjela do zahraničí, tam žila v rodině kde se ke mě chovali jako k dospělému jedinci (bodejť ne, svěřovali mi svoje děti, auto, dům....), a mě to přišlo úžasný. Pak jsem se vrátila domů a dostala dobrou práci která vyžadovala víc asertivity a rozhodnosti, měla jsem občas i právo říct "ne". A to mi taky pomohlo. Pak zase přišlo zhoršení když se mi narodilo první dítě, to jsem si opět připadala jak nesvéprávná (jen jsme přijeli a otevřeli dveře auta, dítě mi bylo odebráno, celou dobu si ho chovala - krom kojení které se jí zdálo děsně dlouhé - a vracela ho do autosedačky až při odjezdu se slovy "tak už mi tě zase berou"....).
Ale i tohle jsem nějak ustála - chvílema teda i za pomoci mírné hysterie, a teď coby matka dvou dětí mám dojem že už se o svoje "dospěláctví" s nikým dohadovat nemusím, opravdu ťuk ťuk je to dobrý, když nevím o co jí jde zeptám se přímo "co po mě teda chceš" a stejně i ona. Děti miluje obě, bere si je ráda a dobrovolně, když potřebujeme my, snaží se vyhovět ze všech sil. Oplátkou na to na jejím území ji nechám s dětma dělat co považuje za vhodný ona (činnosti, jídlo, rozcapování - ať si to ukočíruje jak chce). Neplynou z toho ovšem žádné invektivy směrem do mojí domácnosti, maximálně jednou za čas v rámci nějaké větší akce, ale to se dá přizpůsobit.

Co jsem tím chtěla říct - jsi maminka tří, resp. čtyř dětí, takže o své dospělosti taky nepochybuj, zastaň se sama sebe. Ono to půjde.