Moje teta má postiženou dcerku, opravdu hodně hodně těžce postiženou, těžko si představit postiženější. Měla vrozenou genetickou vadu, ale hodně zavinila i péče v porodnici - kyslík z inkubátoru zničil zrak, epilepsie a možná i poškození mozku může být důsledkem toho, že byla kříšena během převozu do fakultní nemocnice.

Letos jí bude 20 let a teta se o ni celou dobu doma stará. Takže jde to. I když samozřejmě mohou být i taková postižení, která jsou relativně mírnější, ale doma zvladatelná nejsou. Z porodnice se přesunuly do kojeneckého ústavu, kde nějaká sestra tetu utěšovala, že třeba přijde o mléko a bude moct jít domů (protože nepředpokládala, že může existovat nějaký jiný důvod, proč tam s ní teta je). Moc se divila, že tetu ani nenapadlo, že by tam dcerku nechala.

Před rokem mi umřela babička. Umřela sama v nemocnici. Strašně moc tam nechtěla, ale příbuzní ji donutili. Jasně, doufali v opětovné zlepšení stavu, nebylo to proto, že ji nechtějí nechat umřít doma. Ale i tak mi to bylo moc líto :(.

Myslím si, že stejně jako je dětem nejlíp, když se narodí do své rodiny, měly by staří lidé v kruhu své rodiny odcházet.