Pawllo, já se obávám, že jsi až příliš radikální, proto mi nedá se zeptat - máš osobní zkušenost s péčí o postižené dítě, nebo umírajícího?
Nemusíš odpovídat, jestli nechceš, je to příliš osobní otázka, ale neděláš náhodou závěry z toho, co vidíš při své práci? To je totiž velmi obecné vidění tak zásadních věcí, až do okamžiku, kdy ti přímo zasáhnou do života.
Z práce, byť tě naplňuje a svým způsobem i povzbuzuje, odcházíš. Odcházíš domů, za odpočinkem, obvykle do nějakého klidu a pohody - relativně. Možná právě díky tomu, že můžeš odejít. Dokonce musíš odejít v určený čas, ten čas si můžeš protáhnout, cítit se obětavě a "správně". To naplňuje a dobíjí.
Jenomže od péče o postižené dítě, nebo umírajícího odejít nelze. To je napořád, nebo nadlouho.

Trochu jsem se rozepsala, ale mám pocit, že toto téma je reakce na naši debatu jinde.
Já znám své hranice, zajímá mě, jestli ty znáš ty svoje, nebo jen teoretizuješ.
Abych nebyla jen ta nemístně zvědavá, připojím něco velmi osobního - když jsem se musela rozhodnout, jak se zachovat v situaci, kdy jsem čekala dítě s vývojovou vadou, neslučitelnou se životem, jedním z důvodů, které mě přivedly k rozhodnutí pro potrat, nebyl strach ze smrti dítěte, ale strach z toho, že "několik hodin" by se mohlo protáhnout na několik dní, týdnů, měsíců...........i takové případy se stávají.
Jak dlouho bych musela čelit bezmocnému přihlížení, že moje dítě umírá, možná trpí bolestí, tak, nebo onak opuštěné, protože se nemůžu spolehnout na to, že u zdravotníků nepřeváží "povinnost zachraňovat", před pokorou vůči osudu.
Zase znám případy, kdy se mezi zdravotníky najdou takoví, kteří zachraňují nezachranitelné a když prodlouží umírání, odcházejí s pocitem, že "udělali, co mohli".
Zase - nepopiratelně udělali, ale stálo to za to?
Mnoho otázek, málo odpovědí. Tedy jasných a jednoznačných odpovědí.