Já se o umírající babičku starala, samotnou její smrt považuju za jeden z nejsilnějších zážitků ve svém životě. Nevím, jestli to někdo pochopí, ale pozitivních zážitků. Bylo to mystické, umřela ve věku 92let, námi moc milovaná. Před tím mi 2prarodiče umřeli v nemocnici, ale v mezidobí jsem ve špitále dělala, ale kvůli starým lidem jsem přestala. Odjakživa jsem měla ke starým lidem velmi blízko a naprosto jsem nezvládala chování personálu k nim. Tak jsem přesvědčila mámu, že babička musí umřít doma. jakýmsi přepychem bylo, že jsem zrovna byla na VŠ a navíc její konec netrval dlouho. Jsem osudu vděčná, že jsem to mohla zažít...tj na naší kultuře fakt debilní, že standardem je separovat smrt od života, výsledkem je odklad umírajícího do špitálu.