A jak to myslíš, aktivně? Myslíš, že čas věnovaný aktivně je pro děti jednoznačně větším přínosem než čas věnovaný pasivně nebo čas nevěnovaný vůbec? Nebo že by byla nějaká optimální míra mezi aktivně, pasině a vůbec ne/věnovaným časem?

Mám malé děti. Tudíž se dočasně považuju za velmi omezeného "vlastníka svého času", jsem jim k dispozici de facto nonstop (i v noci, hodně kojím). Část dne ovšem trávím sama sebou (hygiena, ale i četba, PC...). A taky třeba vařím, což asi nepovažuješ za aktivní věnování času dětem (?). Jenže já jednak vařím s dětmi (např. váží a míchají studené ingredience, loupou cibuli, česnek...) a jsem si jistá, že pro ně je to větší zábava než si třeba posílat autíčko tam a zpátky, jednoduše nerozlišujeme práci a hru. No a druhak - když se děti nemohou podílet, což zejména to menší fakt nemůže a občas mi visí na nohavicí a kňourá - se při tom děti učí, že někdy je třeba chvilinku počkat (pokud jsem s dětmi sama, vařím jen rychlá a jednoduchá jídla, fakt chvilinka). Někdy je zvednu do vysoké židle, ať se může dívat, a teď už dorůstá do velikosti nositelné na zádech. Nebo třeba přijdeme ze školky, školkáč jde spát a já musím honem vyprat zablácené svršky, aby uschly do druhého dne. Batole pozoruje, po čase kňourá. Ale pořád je se mnou a kňourá spíš proto, že by se v tom blátě chtělo patlat taky (raději než skládat kostičky na sebe nebo provozovat jinou "čistou" indoorovou batolecí hru). Byla bych ráda, kdyby toho visení a kňourání mohlo být míň, ale ne tak, že odložím všechny potřebné činnosti na večer, až děti spí (často to ani není možné, ty svršky by neuschly, navíc chci, aby děti od malička tyhle činnosti vídaly a považovaly je za normální, proto taky nemáme myčku, robotický vysavač a pod.), ale tak, že bychom žili v častější společnosti širší rodiny a děti by měly více podnětů a více parťáků na svoje dovádění, nebyly by tolik odkázané na mě.