Ve 12 letech jsem byla nejšťastnější, když jsem minimálně 2 hodiny denně neviděla jediného dospělého.

Řekla bych, že jsem dost "věnovací" matka, ale věnuji se dětem tak nějak spontánně a neorganizovaně, děláme hlavně to, co se nám momentálně chce dělat, a když vidím, že si děti chtějí hrát samy, nechám je být a buď jdu dělat nějakou domácí práci nebo něco, co mě baví. Čas pro sebe si najít umím, i kdyby trakaře padaly, protože se snažím dětem už odmalička vštěpovat, že i máma je jen člověk, který má nárok na životní prostor - stejný, jaký poskytuje i jim. Tohle není narážka na Tebe, jen postřeh k tématu - jsem přímo alergická na matky, které mají plno keců o tom, jak "kvůli dětem nemají ani chvilku pro sebe". S tím ať jdou do háje, protože o nic takového žádné dítě nestojí. Kdykoli tu na nějaký takový výrok narazím, tak se musím zatraceně držet, abych se nezačala hádat.