Lenko, já si myslím, že takhle to Ivi nemyslela. A znovu potvrzuji, že dvanáctileté dítě už naléhavě POTŘEBUJE SOUKROMÍ. (Už jsem tu o tom tady na diskusích x-krát psala hotové romány.)

Já jsem na vlastní oči také zažila pár přehnaně aktivních matek a byl to děs. Znala jsem třeba jednu, která si zakládala na tom, že její vymodlený synek je hrozný mamánek, a ona kvůli tomu "nikam nemůže", místo toho, aby ho pravidelně zvykala bez ní vydržet. Když musela někam odejít, tak se o tom nesmělo ani ceknout. Z bytu utíkala tajně. Když se toho mrňous domákl, tak ječel jak pavián, matce ujely nervy a velmi nehezky si vylila vztek na dvou starších dcerách, které pak byly na nervy z toho, že jim tam vřeští nepříčetné batole a jednak z toho, že to slízly od vystresované mámy. Jednou jsem například byla svědkem situace, kdy ta paní potřeboval uklidit, a tak vypravila jednu s dcer (10 let) se synkem (3 roky) ven, ať se projdou. Z bytu děti vystrčila dost nepěkným způsobem. Kluk za dveřmi dostal strašný hysterák, že chce "mámu mámu mámu mámu". Matka zareagovala tak, že přiskočila k dceři, ubalila jí facku a zařvala: "Ty kr**o jedna, jak to, že ti řve? To jseš tak blbá, že se o něj ani na chvilku nedokážeš postarat? Větší blb se hned tak nevidí, tohle si teda parádně odskáčeš!" Holka pak brečela na celé kolo a jakmile se s bratrem ocitla sama, tak mu - jaký to údiv - namlela za to, že kvůli němu neprávem dostala. Takže to nakonec odnesli všichni.