Tohle mám taky. Když měl starší 9 měsíců a spal vedle v pokoji, já seděla u počítače, a z dvojitého okna vypadla hlávka zelí, kterou tam manžel uložil, protože se nevešla do lednice. Kluk se vyděsil a nemohl se nadechnout, to jsem ještě nevěděla, že ho vyrušil ten zvuk, myslela jsem původně, že spadl, protože se ozvala rána, výkřik a ticho. Běžela jsem tam, ležel na bříšku, jako před tím, vzala jsem ho pod paždí a zjistila, že nedýchá, jen jsem ječela panebože dejchej a plácala ho do zádíček. Po nějaké době se nadechl, začal plakat, jsem si ho přivinula a držela ho, oba jsme se klepali, já víc. Měsíce mi trvalo, než jsem se uklidnila, bála jsem se vyjít z bytu na pavlač, co by se zase mohlo stát, prostě děs. Doktorky jsem se ptala, jestli by se sám nadechl, kdybych ho neplácala, furt jsem to řešila. Pak jsem to probírala se svojí terapeutkou a ta mi povídá, ty na to koukáš úplně špatně. Vždyť tys mu zachránila život, zvládlas to. Až teprve tohle mně osvobodilo.