fíha to je ale reakcí - no tak to je jedna z věcí které mě uklidňují "nejsem v tom sama"

jinak já měla hodně smutné období v době kdy byly synovi zjištěny srdeční vady. rok jsem se z toho nemohla dostat, pořád jsem ho sledovala, stopovala mu v duchu výdechy a nádechy a při každém opoždění jsem dostávala malý hysterický záchvat, deptalo mě že blízcí (i manžel) si odmítají o tom povídat.
pak jsem se po čase vykecala kámošce, opili jsme se a prostě to nějak vymizelo.

jinak jako ostatní takovéhle věci, když se to překoná posílí to ducha a život pak jde lépe. jenom mě vždycky pak napadá, co zas příjde příště