já měla svoji nádhernou pohádkovou babičku, starala se o nás, pečovala s láskou, mé mamce pomáhala jak mohla, před 10 lety nás opustila, já se o ni starala poslední 4 roky, kdy byla bezmocná a jen ležela, měla jsem na ni opatrovnictví a jsem ráda, že jsem jí tu starostlivost mohla oplatit.... zase mi tečou slzy, jelikož když si na ni vzpomenu, tak brečím.... nikdy babičko na tebe nezapomeneme...
když je mi zle a nevím co, tak se v duchu ptám, co by mi poradila ona....na hřbitov jí chodím ukazovat moje děti... vím, že je to blbost, ale nějak mi to pomáhá.... byla a bude to naše BABIČKA....

moje maminka je taky taková, i když se někdy na pár věcech neshodneme - je prostě jiná doba a moje maminka je taky mladší, jak bývala moje babička- ta byla sama, dědečka jsem nepoznala.... moje maminka má ještě mého tatínka, tak tu péči rozděluje...a taťku si piplá....bydlíme v jednom domku, ale máme každá svou domácnost.... pohlídá - i když někdy se jí to moc nehodí... poradí, i když někdy nemám zájem.... ale je to naše babička.... plete, háčkuje na mne i děti a teď i na panenky...mám ji moc ráda...
s pravou tchýní se asi 9 let nestýkáme pro její závistivou a zlou povahu.... naše děti nezná a ony neznají ji... s novou tchýní se stýkáme asi 2x do roka, je hodně mladá, tak zájmem jsou jí jiný věci jak nevlastní vnoučata...