U nás koluje jedna vtipná pomluva v rodině. Manžel je z rodiny hudebníků, je praprapotomek jednoho slavného hudebního skaladatele a sám má sluch, dobře (amatérsky) zpívá a hraje na několik nástrojů. Moje dcera, kterou mám s expřítelem taky hezky zpívá. Zkouší a koncertuje s jedním významým dětským sborem. No a moje matka na základě toho usoudila, že mám dceru s nynějším manželem. Dcera je sice celá táta - hubená, dlouhá, bledá a modrooká. Manžel je snědý a hnědooký a naše společné miminko taktéž. Naprosto zřejmě je vidět rozdíl mezi oběma dětmi. Ale máti přesto tvrdí, že ten zpěv musí mít dcera po manželovi.

Samozřejmě, že bych byla ráda, kdyby byly obě děti manžela. Ale ono to tak prostě nění. A nemůže být. Poznali jsme se, když byla dcera novorozeně. A strašně mi vadí, že mi vlastní matka tvrdí, že je dítě jeho, a že jsme to na bývalého přítele navlíkli kvůli penězům za výživné. Šíří to po celé rodině, vykládá své podezření babičkám apod., a ty tomu opravdu věří. Kdykoliv se potkám s někým z rodiny, tak si vylechnu něco jako: Helenko, mě to můžeš říct! Svěř se mi! Namítnu, že se nemám s čím svěřovat, že opravdu je expřítele, a že fakt nikoho neokrádám o výživné, ale babičky mi prostě nevěří. Hned začnou štkát, že se teda dočkali vděku. Že mě vozili v kočárku a brali mě na prázdniny a já jim teď lžu o tom, s kým mám dítě.