Když není manžel doma, obě děti jsou hodné, hezky si hrají, televizi nikdy nezapínáme, pravidelně jí, v sedm se uklidí hračky, vykoupou se, v půl osmé jsou v posteli. Když je manžel doma (pracuje dvanáctky), je tu neustálý řev, VŠECHNY hračky a kostky neustále po celém bytě, nejí, respektive jí s manželem popkorn nebo arašídy, televize běží non stop, odmítají uklízet, rvou se, usnou v lepším případě kolem 11, v horším i po půlnoci. Manžel mě v jakékoli výchovné snaze nepodpoří, naopak spíš shodí, sice si s nimi hraje, ale už neuklidí ty krabice a krabice kostek, autíček, kolejí, fixek atd, co rozhází po celém bytě, neuspává, ale nic neřekne když z postele vylezou, když chtějí pustit televizi, tak jim jí pustí, nezájem že je to už pátá pohádka v pořadí. V jeho přítomnosti mě absolutně nerespektují, přestože když jsme doma bez něj, jsou normální. Cokoli řeknu, odbyde slovy Maminka zase hysterčí nebo tak něco, takže to děti už opakují, cokoli jim v jeho přítomnosti řeknu. Nechci vidět, co budou dělat za pár let.
Takže logicky mě to přivádí na myšlenku - nebylo by mi líp, kdyby tady vůbec nebyl?