Splnili jste očekávání svých rodičů nebo ani nevíte, že nějaká ve vztahu k Vám měli? A teď nemyslím jen, že jste se měli stát paní doktorkou a vzít si ředitele nemocnice. I takové obyčejné věci, že chtěli, abyste uměli lyžovat a oblíkali se jako žáčci klášterní školy nebo něco podobného. Já vůbec nesplnila očekávání svého otce a taky jsme nikdy neměli žádný vztah (nebyla jsem kluk, a jako holka jsem dle jeho slov byla šedivá myška, co se všeho bála. V něčem měl pravdu, byla jsem stydlivá, neuměla mluvit s lidma, bála se lyžovat, ale zase taková hrůza to nebyla, protože jsem se lyžovat naučila, i když to nemám ráda dodnes, a spoustě lidí se líbím, jemu dodnes ne, nejsem dle něj dost ženská). Proč to píšu, vzala jsem si chlapa, co je opak mě. Miluje adrenalinové sporty, je hodně aktivní a mě vyhovovalo, že mě do všeho trochu natlačil (ne násilím, spíš nadchl, namotivoval). Jenže teď začíná tlačit naše holky, které jsou po mě a ony to nesou těžce. A tam už doopravdy tlačí. Scénář se opakuje. Starší (6 let) už nechce na lyže a bojí se, že se zabije (v TV jí máti pustila zprávy, že se holka zabila na sjezdovce o strom). Muž na sjezdování trvá, neboť on a celá jeho původní rodina jsou akční typy, baví je vše divoké, náročné a co ne, tak to by raději chcípli, než by přiznali, že něco neumí, nezvládnou, nezkusí. Já je svým způsobem obdivuju, ale když vidím tu masáž, aby moje holky změnily náturu (ověřeno životem, fakt to nejde, jen se obrousí největší hrany) a staly se z nich "divošky", tak začínám být v koncích. Všichni je mají rádi, ale kdyby byly jiné, tak by je měli ještě radši Já se naučila až jako dospělá žít s tím, že druzí si o mě můžou myslet, co chtějí, a čekat ode mně, co chtějí a je to na mě, co s tím udělám. Máte očekávání ve vztahu k svým dětem nebo jste byli masírovaným objektem očekávání svých rodičů?