Jsem dítě, které nesplnilo nic, co si jeho rodiče přáli, resp. moje matka přála, táta mě miluje až za hrob a já jeho ... Jsem tlustá a nehezká (přáli si štíhnou vysokou krasavici, nejsem právnička (moje dvě VŠ tudíž nic neznamenají), nejsem bohatá a nebydlím v Pze (maloměsto, mizerný plat, ale práce mě celkem baví a není si moc z čeho vybírat, nemám za muže veleúspěšného krasavce s prudkou inteligencí (manžel velmi rád papá a je to na něm znát, je to učitel s platem 20tis brutto :oD) a NEJSEM SPORTOVEC! Tak ... i přes to, že je mi skoro 33 let, nežije se s tím lehce, na mámě vidím zhnusení, kdykoli se na mě podívá ... Proč ale ten dlouhý úvod - do všech sportů mě nezřízeně tlačili, měla jsem strach, odradili mě od všeho, výsledkem je superobézní zakomplexovaná koule, která se až teď dává dohoromady a zůstala mi jen láska k vodě a plavání - které paradoxně máma nesnáší. Takže ze zkušensti - sport je základ a vést k němu děti nutnst, ale formou nabídky a hry, každý si pak něco najde a ne všichni jsme prostě nadaní ...