Ahoj, já jsem se cítila hodně podobně jako ty, přešlo to až časem, po pár letech


Já mám jedny prarodiče 200km, druhé 1200km, syna si vozí oba tam i zpátky - pravda ti z dálky občas letí letadlem, ale někdy jedou i autem.

Brzy to bude ještě horší, jedni 1400 a druzí 600km.

Zkus to brát jako osud - vezla jsem se sama 200km k porodu, v termínu - na císaře, manžel nemohl; vezla jsem i staršího a jela jsem v klidu - dva dny předtím mě málem zabil led ze střechy, spadlo ho neskutečné množství v délce několika metrů. Náhodou jsem potkala kamarádku a přešla ulici. Tohle mě paradoxně nějak uklidnilo - zkus to brát asi podobně nejde to hned, ale mysli na to a opakuj si to.

malý offtopic - mně za pár měsíců čeká cesta se dvěma dětmi a psem 1400km, asi si to dám se zastávkou, ale odvázaná z toho úplně nejsem. Snažím se to brát jako dobrodružství.. co už.