S názorem babičky i Vaším se ztotožňuji. Člověk má mít určitou pokoru před svým osudem. Rakovina plic ve věku 65+ je prostě..... nevyléčitelná. A léčit se pro to aby člověk lítal z vyšetření na vyšetření - ne každý to chce, někdo tedy ano a taky to nemusí být snadné.
U kamarádky tohle proběhlo - maminka jejího muže měla také oboustarnný rozšířený nádor na plicích. Jenže ta se léčit chtěla tzv. "za každou cenu". Takže život celé rodiny se točil jen okolo babičky, ježdění s ní na vyšetření a ošetřování v mezidobí. To že kamarádka, její muž nebo děti byly nemocné, něco potřebovali, muž měl potíže v práci.... to vše muselo stranou. Podepsalo se to na nich všech - rok pomáhali mamince bojovat bitvu která se vyhrát nedala (i děti ačkoli se je dospěláci snažili do toho "netahat" tak viděly víc než dost, hodně to ovlivnilo i druhou babičku s dědou kteří ač ne zdrávi často byli žádáni aby děti hlídali) a ten další rok se zdravotně dávali do kupy sami a ještě to není za nimi. Možná je to hloupé že to takhle říkám, ale bylo to hodně moc na úkor ostatních minimálně 5ti lidí.
Je mi jasné že zrovna tohle by nebyl argument pro Vaši tetu, ale je dobré znát své limity. Pomáhající pečovatel musí být sám zdráv a odpočatý aby mohl dobře pomáhat. Pokud tohle nelze zajistit, dostává se to do spirály která ubližuje postupně všem zainteresovaným.