tenhle pocit znám, tchýně si nechala vykat 7 let, po 7 letech těsně před svatbou se uvolila k tykání (jenže mě už nešlo přes pusu a dodnes mi přes pusu nejde, jménem ji neoslovuji vůbec,vyhýbám se tomu oslovením - babi)
Přičemž v mém okolí bylo mnoho přátel,kterým tchýně dovolila tykání a nestyděla se jim to tykání nabídnout v mé přítomnosti. Což mě neskutečně urazilo. Byli to lidé mnohem mladš než já a ona jim v mé přítomnosti řekla: No přece mi nebudeš říkat paní.... Já jsem Blažena. A já stále vedle nich a říkala si tak fajn, kde jakej fracek ti bude říkat Blážo a já ti budu říkat paní ...

Nikdy s ní už nenavážu důvěrný a přátelský vztah a už o to ani nestojím. Taky se ke mě chovala dlouhou dobu jako k dítěti,jako k dalšímu členu rodiny,kterého je potřeba vychovat dle svých představ.Ale já jsem dospělá a vychovávat mě už nemusí.

Poradit ti můžu jen jedno,jestli ji máš ráda a vykání ti vadí,dnes už není nic neslušného se zeptat jestli by to nešlo změnit. Dřív by to nepřiapdalo v úvahu,ale dnes už se tak na zásady chování nehraje. A buď dovolí nebo ne. Co se týče přístupu (že se k tobě chovají jako k malé) to se spraví snad časem až uznají,že jsi už dospělá U nás to začalo až po té co se narodila dcera a poté co jsem jí ukázala,že se o ni umím postarat a navíc líp než ona. Dala jsem jí to i znát,že si nepřeji aby se ke mně chovala jako k děcku.