Divím se manželovi, že s Tebou v tom domě ještě žije.
Na jeho místě bych sebrala děti, ženu, položila na stůl 100táců (klidně půjčených), poděkovala a zmizela jim ze života.

Podobné to máme doma.
Žijeme u manželovov rodičů, máme byt v přízemí. Od svatby si vše platíme - energie, jídlo, máme svá auta. O děti se starají dobře (sice méně než o děti švagrové, ale stačí to bohatě a jsem za to ráda). Občas jim něco koupím a pokud jsem doma z práce , zvu je k nám na oběd.
Barák se většinou opravuje za naše, anebo jedeme na půl. Už rok je dům napsán z poloviny na mého muže, druhá polovina je na naše děti.
Přesto jsem zde na návštěvě. Na zahradě nemáme ani záhonek, vše co chci udělat si musím obhajovat (což mne nebaví, takže radši nic nenárokuji)
Moji rodiče mi dali do života vzdělání a slušnou sumu peněz, kterou jsem tehdy neprozřetelně vrazila do oprav spodního bytu. Dnes nemám nic.
Mám dvě děti, s kterými nemám kam jít - sama z platu bydlení a děti neutáhnu.
Jediné, co vím je, že v tom domě nechci zestárnout. CHci pryč! Nejsem tam šťastná a připadám si jako na návštěvě.