ahoj všem,
dnes jsem zažila velice nepříjemný konflikt v rodinném klubu. V podstatě šlo o to, že jedno dítě už půl roku bilo to moje a dnes došlo i na krev u mých a dalších dětí. Maminka vždy něžným hláskem pronesla nedělej to, případně ignorovala. Taková ta klasika, co většinu z nás štve na pískovišti- když Jiříček zákeřně půl dne mlátí lopatkou vaše dítě a jeho matka pronese něco jako "ty se ale umíš prosadit Jíříčku viď ? " . Nechci psát příšliš detaily.

Jsem člověk, který nemá konflikty rád, s věkem jsem se naučila být asertivní a vymáhat si svoje práva i za cenu konfliktů. Chráním svoje děti, když se jim děje bezpráví, ale zase do běžných dětských sporů nezasahuju. I když ale umím v konfliktech docela chodit a jsem zvyklá pracovat s hodně nasejřenýma lidma a i když dopředu vím, že konflikt bude- nemám to ráda. Vnitřně mi to hrozně nesedí, na půl dne mi to zkazí náladu. Vím, že konflikty k životu prostě patří a vše nemůže být pořád jenom s úsměvem, nejradši bych do některých sporů vůbec nevstupovala.
Ale to nejsem sama. Vždycky mě hrozně překvapuje jak moc lidi vydrží jenom aby se nemuseli pohádat. Dnes nám tam jedna mamínka ukazovala i jizvu od zmíněného chlapečka a její dítě dnes taky patřilo k těm poškrábaným. Neřekla však nic.
V létě před dvěma roky jsem na plném dětském hřišti zažila ožralou paní, která ohrožovala děti, sprostě jim nadávala, oháněla se po nich a co bylo smutný měla sebou dvě malé děti. Všichni rodiče kroutili hlavama a že musíme zavolat policii. No zavolala jsem jí já, nikdo se k tomu neměl. V sociální psychologii se tenhle jev docela popisuje. Bohužel si nevzpomenu na přesnou definici, ale každej tak trochu spolíhá na to, že konflikt vyřeší (případně policii zavolá) někdo z těch druhých.

Jak to máte vy ? Jak se cítíte v konfliktních situacích i když jste v právu. Co to s vámi dělá a jak umíte konflikty zvládat ? Těším se na vaše názory a komentáře.