Astraelo, mám to stejně, také jsou rodiče úzkostlivě spravedliví. Vím, že to myslí fakt strašně dobře, dělají to proto, aby nevytvářeli řevnivost mezi mnou a bráchou... Jenže mezi mnou a bráchou žádná řevnivost prostě není, ani nebyla (tedy od doby zvané "rozumné" - jaké malí jsme se samozřejmě řezali šíleně:)
Také už jsem jim opakovaně říkala, že nemusí být tak úzkostně spravedliví. Že mi prostě vůbec nijak nevadí, když bráchovi dají něco navíc. Třeba rodiče si pořídili novější auto a starou plečku měl dostat brácha. On ji chtěl, já ani náhodou, nikde tedy žádný problém. Ale rodiče usoudili, že je to vůči mně moc nespravedlivé. I když jsem protestovala, opakovala, ať mu auto dají, tak nepovolili a auto bráchovi prodali. Za celkem nízkou částku, ale přesto. Bylo mi líto, že je to jen kvůli tomu, abych nebyla poškozená, přitom já bych bráchovi auto přála.

Nechtěla bych, aby to vyznívalo jako nějaká veliká nespokojenost s chováním rodičů, to ne. Ale prostě mi to přijde zbytečné. A jestli je v tom něco, co mě trošinku zraňuje, tak asi ta nedůvěra v mou i bratrovu dostatečnou vyspělost, v to, že naše sourozenecká láska přece nemůže být poškozená takovými malichernostmi, jako je finanční nerovnováha darů od rodičů.

Asi by bylo lepší někdy namísto úzkostlivého dělení zvážit i potřeby a možnosti těch obdarovávaných. Tehdejší zpoplatnění auta vlastně nikomu neprospělo. Brácha (v té době s minimem peněz) musel vcelku zbytečně platit částku, která pro něj byla tehdy dosti vysoká. Pro rodiče ta získaná částka byla velmi malá a domácí rozpočet jim neovlivnila. Ten, kdo měl získat výhodu "spravedlnosti", jsme měla být já. Jenže já z toho měla akorát pěkně blbý pocit, že nebýt mě, brácha by auto neplatil a nemusel by při práci, studiu druhé VŠ a ještě jistých dvou dobročinných aktivitách jít navrch o víkendech dělat závozníka pro rozvoz ledniček.

Takže Ti vlastně rozumím, ač to zní ideálně a dokonale, má to i své mouchy, ta absolutní spravedlnost.