Syna jsme od narození brali každý víkend a o dovolených na dlouhé výlety. S kočárkem jsme najezdili mnoho kilometrů po horách.
Venku na zahradě nebo na koupališti jsme byli od jara do podzimu třeba půl dne...

Doma mě však lítat s kočárem nebaví.
Proč bych se měla hnát s jazykem na vestě x kilometrů nebo stovek metrů, když mám krásnou zahradu, kde si můžu v klidu hodinu číst, než se mrně vzbudí (notabene to byly jediné chvíle, kdy se mi podařilo k četbě dostat)?
A proč bych měla lítat po venku i za tajfunu?

Nejsem zastánce toho, že dítě musí nutně denně ven, pokud možno 2x a prostě do psího počasí (teď už batole) netahám. Ono samo nechce - komu by se taky chtělo, že?

Nicméně mám stále před očima své vrstevnice, jak v pláštěnkách a s děštníkem, nebo v beranici a kožichu tlačily své ratolesti v kočáře poctivě 2x denně nejméně hodinu proti vichru z hor a měly pocit, že jsou skvělé matky...

A já se ptám - kde se tato pověra vzala?
Proč 2x denně za každého počasí?
Proč se nesmí s kočárem zastavit?



Moje dítě to zatím bez vichřic, sněhových bouří a hromobití, snáší dobře...