Nevím, asi není důležité ono "přijetí" do rodiny, ale prostě to, jak se ty vztahy vyvíjejí dlouhodobě......já jsem byla přešťastná, že brácha si konečně našel holku, se kterou to vypadalo vážně převážně a byla jsem fakt z hloubi duše a upřímně hrozně ráda, že konečně - po 10 letech od mojí svatby - budu mít taky já švagrovou - že se prostě naše rodina aspoň trochu rozšíří.

Budoucí švagrová to bohužel nebrala tak jako já - až po x-letech mi došlo, že moje srdečnost a otevřenost (včetně dárků k narozkám, svátku atd. - to jsem brala úplně jako samozřejmost ve vztahu k ní) jí prostě "nesedla", že jsem jí byla od začátku, kdy nám ji brácha představil, krajně nesympatická a brala mě jako někoho, s kým je potřeba soupeřit a nikoliv se přátelit - na tohle všechno jsem - bohužel - přišla až za mnoho let. Pořád jsem nechápala, proč se ke mě chová tak chladně a otevřeně, když já bych ji nejraději objala a řekla, že jsem šťastná, že budu mít druhou "sestru" - takhle jsem ji od začátku brala.

Výsledek je ten, že mě před rokem zcela otevřeně v telefonátu poslala do prd..., vybrala si k tomu vánoční svátky - takže tímto způsobem mi opravdu dala nádherný vánoční dárek - dodnes netuším, co tak hrozného jsem jí udělala. Takže nakonec místo rozšíření rodiny došlo k totálnímu zmrazení vztahů - samozřejmě i mezi mnou a bráchou - i když s ním jsem měla odvždycky velice vřelý a přátelský vztah - to mě bolí nejvíc. Ale potom, co mi řekla, opravdu už opravdu nemá cenu jí ani bráchovi vůbec chodit na oči.

Takže za mě - nejde o přijetí do rodiny, ale o dlouhodobě se vyvíjející se vztahy mezi členy rodiny navzájem a o to, jak si kdo "sedne".

Všem, kdo mají dobrou a nerozhádanou rodinu, upřímně závidím!!!