Mě umřel před dvěma týdny otec (seděla jsem u něj) a teprve teď na mě padá taková zvláštní úzkost z toho, jak odcházel. Je to nějak čím neodbytnější a pořád na to myslím a vidím ho, je se mnou daleko víc než za života. Povídat si s ním nechci, protože hádat se s mrtvým nebo přivolávat na něj vzpomínky (negativní) nemá smysl. Teď je už definitivní, že od něj nikdy neuslyším to, co jsem jako dítě chtěla slyšet a zrovna dneska mě napadlo, že pokud se od toho neoprostím, tak ho budu tak nějak pořád přivolávat. Dokonce jsem si navečer i zapálila svíčku, jak jsem na něj myslela.