když byly dceři asi tři, čtyři roky, tak zabila rybičku. Pak jí to bylo moc líto, plakala, byla úplně na dně. A za týden to udělala znovu.
Propadla jsem panice, že z ní bude vrah a sadista, po debatě s psycholožkou jsem se uklidnila. Prý takto experimentuje spousta dětí (ryba pro ně představuje něco jakoby neživého- nemá to mimiku, nevydává zvuky) některé půlí žížaly, jiné rvou mouchám křídla, pitvají žáby......
Vyrostla z toho, a když nám nedávno umřel potkan, tak byla úplně zoufalá, hodně jej oplakala.
Mladší se koukala a měla takový ten zvláštní výraz, jako měla starší v době, kdy zamordovala rybky. (ale neudělala to ona, umřel na mrtvici)