Já jsem měla obě děti dost divoké ( bohužel i první dceru, to snad nebyla ani holčička). Ale chce to pevné hranice , co se nesmí - jako že se nestrká lžíce do zásuvky a tak - to je příklad. To, co je život ohrožující - lezení ha nábytek, utíkání na silnici a tak třeba to skákání na břicho - dosaďte si, co potřebujete...... se NESMÍ. Nikdy jsme neplácali a atak, chce to důslednost, vytrvalost, pevný hlas - nacvičit si neutrálním tónem NE, TO NESMÍŠ - třeba nahlas ve sklepě nebo tak, až ti to půjde z pusy úplně samo. Moje kamarádna třeba říká - "NE, TO NE, MAREČKU" takovým tónem, že pro něj je to pobídka ke hře - maminka čeká, že jí vytočím, až bude krááásně křičet. A hlavně - být o tom, že můj požadavek na zákaz je 200% oprávněný - musíš sama být přessvědčená, že to tak má být. Co pozoruju, tak docela mají "výchovné úspěchy" omezenější osoby, které se nikde na nic nikoho neptají a jsou přesvědčeny o své pravdě, byt dítěti třeba vůbec nepřizpůsobují a u nich doma to jde, podotýkám, že i bez fyzických trestů. Že je to tou osobou vychovatele mi říká to, že svoje tři doma docela vzorně vychované synovce dokáže můj laxní přístup během týdne zkazit.