Xantipo,
i na tomhle světě to tak může fungovat. Asi to není tradiční model české výchovy, ale toho bych se držela jenom nerada.
Věřím dětem, že vědí, co dělat. Jak už jsem psala vložili jsme do nich nějaké zásady, morálku, která se dodržuje a cokoli dělají, aniž by to porušovaly není pro mě důvod k rozčilování.
S tím počítačem, někdy jsou večery, které prosedí u PC, někdy jsou tam 5 minut, děti nemají moc volného času, takže jim do jeho náplně nemluvím. Když má syn chuť být celou sobotu zalezlí v pokoji na PC, tak je to jeho volba, například mu nabídnu jestli nechce jít někam na výlet, ale chápu, když nechce, já jsem taky někdy ve vzácných volných chvílích zalezlá třeba s knížskou. Kdyby tam seděl 24/7 a například kvůli tomu nešel do školy, tak bych to samozřejmě řešila, problém v tomhle nemělo ani jedno mé dítě a tak jsem nikdy neměla důvod začít to nějak kontrolovat.
Příchody. Nemáme večerky, ani určené příchody, děti telefonem nenaháním, zavolám a oni samořejmě zvednou, to snad dělá každý člověk. Mám strach, tak jim zavolám, když jsem někde já a oni mě chtějí slyšet, zavolají oni mně. Když někam jdou, tak vždy řeknou jestli přijdou za hodinu, nebo kdy asi. Jestli nejsou v té době doma, tak jim prostě zavolám a oni řeknou jaká je situace.
A ručníky, když vidím ručník na zemi, tak ho zvednu a neřeším, kdo to udělal, taky očekávám a je to většinou tak, že kdybych já nečo nechala uprostřed obýváku, tak to nikdo nepřekročí, nebo po mně nebude pokřikovat, ale zvedne to a uklidí.