Chrys - já nakonec jo. Ale tehdy jsem byla rozhodnutá - dál už nemůžu, vyzkoušela jsem všechno, pořád to nestačí, tak jestli o nás /mě a dítě/ stojíš, tak půjdeš, protože jestli ne, definitivně končím. A on věděl, že to myslím naprosto vážně a že pokud se nepřipojí ke snaze o záchranu, není možný pokračovat spolu a odcházím. Chci říct, manžel pochopil, uvědomil si, že fakt se pořád snažím o komunikaci a došlo mu, že takhle to už dál nehodlám snášet. I když tam šel s pocitem - kruci, co pořád chce, já jí nerozumím, nijak ji neomezuju, nic po ní nechce, tak já fakt nevím.
Dorazily ho otázky typu - pane XY, dobře, ale vzpomeňte si, kdy jste se staral sám o dítě, má možnost vaše manželka chodit 3x do týdne za svými zájmy apod. Jeho odpověď - má, samozřejmě, já jí nic nezakazuju. A psycholožka - a kam teda dá dítě. A on - no dítě je její práce, tak se musí starat, ať si ho vezme sebou. A ona - vy máte práci X hodin a pak máte volno a ona má práci 24 hodin, kdy teda má ona volno.
To doslova zíral jak puk, on bral, že mám přece volno v době, kdy dcera spí, jemu vůbec nedošlo, že bych mohla taky něco chtít dělat a to, že se starám doma o dítě neznamená, že si válím šunky, jen to znamená, že pracuju, ale nedostávám mzdu, kterou by mi fakticky tedy měl dávat on.
Já myslela do tý doby, že mu to je jasný, že mu to pořád říkám, ale jemu to vůbec nedocházelo, on to neslyšel.