víš lelo, ono taky záleží na tom, jaké máš děti. Já mám dvě, každé jiné. Syn odjakživa vyhledával zábavu, ideálně mimo domov. Doma býval nepříčetný vzteky, devastoval věci. Kolem 3 let třeba říkal: „kdybych byl věděl, že je na světě taková nuda, tak bych se snad radši vůbec nenarodil“. Když nebyl adrenalin, kámoš, vzrůšo…. propadal doslova vzteku z nudy. Ve 2,5 letech nastoupil do soukromé montessori školky, první den nezaplakal, byl spokojený, že je někde jinde než doma. První slovo: „Auto“, první věta: „Mámo pryč“…. Nebyl mu ani rok, vyrazil mi lžičku z ruky, chtěl jíst sám…
Nemůžu říct, že by vymetal všechny kroužky, ale když ho něco baví, je to pro něj tisíckrát lepší než být doma (výjimkou jsou tedy počítačové hry, z čehož nadšená nejsem). Sporty, šachy, lyže, přespat u kámoše – vrchol zábavy.

Holčička pravý opak. Tu když ráno posadím do kouta, obloží se knížkama, pustí si CD s pohádkama a za 2 hodiny ji najdu na stejném místě. Maminku miluje, je spokojená, vystačí si úplně sama, nic nepotřebuje...

Nikomu nic neplánuju, jsem vykonavatelem jejich vůle.