Do mých 23 let (svatba a odchod z domu) jsem měla pokoj 12 m2 se dvěma (o 3 a 7 let) mladšími bratry. Dobrotu to nedělalo. Neustále jsme se dohadovali. Kdy se zhasne, kdy rozsvítí, dělalli jsme si naschvály. Upřímně jsem je nenáviděla, dokud jsem nevypadla z domu. (A naši mi neustále vyčítali, že jsou mi milejší kamarádi než vlastní bratři. Od té doby na ně nedám dopustit.)
Jako dítě mě děsně štvalo, že v neděli po obědě, když v TV bývala pohádka, naši zalehli k odpočinku v obýváku, přesto, že měli vlastní ložnici. A my museli být vlastně jen v pokojíku nebo kuchyni.
Takže pokud by to organizačně šlo zařídit, tak doporučuji samostatné pokoje.