Určitě má společný pokoj řadu výhod. Má i řadu nevýhod.

Ale co mě opravdu zaráží, jsou některé příspěvky obsahující argument zhruba ve smyslu "musíme dětem dopřát samostatné pokoje, protože oni je chtějí a se sourozencem nechtějí být". Překvapuje mě, že někdo považuje "chtění" za dostatečný důvod k poskytnutí chtěného. Připadá mi to naprosto nenormální. Každý člověk, i já, přece ve svém životě řadu věcí chce. A velkou spoustu z nich prostě nedostane, protože ne každému jeho chtění lze vyhovět.Jistě, pokud je v domě sedm dalších volných pokojů a nikdo neví co s nimi, jistě není důvod takovému chtění nevyhovět. Ale pokud vyhovění takovému chtění znamená nějaký úkor jinde (ztráta soukromí rodičů ztrátou ložnice, nebo např. nemožnost pořádání větších rodinných oslav, nemožnost přespávání např. prarodičů ztrátou obývacího pokoje...dosaďte si cokoli, co stojí v protikladu k poskytnutí samostatných dětských pokojů v malém bytě), tak mi to připadá naprosto nenormální vlastně mi to připomnělo nějakou včerejší diskusi věnovanou "kultu dítěte" - nesmí mu být žádné přání odepřeno.

Moc hezky to třeba rozebírá Fulghum v Mateřské školce. To, že člověk nedostane vždycky to, co chce.