Já jsem byla ve vodě naprosto nebojácná do tý doby, než jsme se "na vodě" (Ohře) chytla v jezu - hlavu kousíček , kousíček pod hladinou, pár čísel, ale nemohla jsem ven, vtahovalo mne to zpět, vcucávalo - kluci - silnější a o kus větší tam dotoho jezu klouzali po zadku - a normálně jim to vyšlo , že měli hlavu nad hladinou - byl to na podled malinký, neškodný jez a byl hodně malý stav vody - a nejpikantnější na tom bylo, že si nikdo nevšiml, že nemůžu ven ....

Od tá doby nepodceňuju nic - stačí jeden blbej krok nebo nápad a pár minutek pod vodu ...

No, když mi bylo asi 14, půjčilami jedna naše známá svoji tříletou dceru do sousedního města do bazénu ....tehdy mi to přišlo normálka (bylo mi přece UŽ 14 a mela jsem přece DÁVNO rozum - dojela jsem pro ni do sousední vesnice, pak autobusem na vlak, vlakem do mesta s bazénem, tam přejít celý to město (cekem malý, ale stejně) , pak v bazému a totéž zpátky . Ted zpetně tu paní obdivuju, znala mne dloiho, vědela, že nejsem pako ,ale stejně - že mi tpo dítě půjčila!!!!