Přidat odpověď
Souhlasím s tím, že VŠICHNI ČLENOVÉ DOMÁCNOSTI (tj. i děti i mužové!) by se měli dle svých sil a možností NĚJAK podílet.
Ne tak kvůli tomu, aby v dospělosti nebyli neschopni se postarat o domácnost, to se naučí snadno, ale aby se prostě a priori nepřetěžovala matka-uklízečka a aby dítě, zejména tedy chlapec, nedostalo do vínku model "ženská je tu od uklízení", s tím se pak blbě žije, když si hoch najde slečnu, co jí tento model nevyhovuje.
Ale zaměřila bych se na to JAK dítě k těm domácím povinnostem vést. Já jsem k tomu byla vedená šíleně, byl to předmět neustálých bojů s mámou hodně a úplně zbytečně to narušovalo naše vztahy zejména když jsem byla v pubertě... a vidím že úplně stejně to máti koulí s mladší sestrou. Je mi jich obou líto, když každou chvíli vidím, jak rozjíždějí nějakou válku kvůli jedné várce nádobí, ségra brečí a je naštvaná, máti dává ultimáta typu "tak si budeš vařit a prát sama, s námi jíst nebudeš", navzájem jsou na sebe nafučený... Tak v tom případě mi přijde lepší po děckách nic nechtít, než si zbytečně ničit vztahy, když se neumím na té věci normálně domluvit a blbej úklid hrotím přes konflikty. Já si třeba jsem vědoma toho, že kdyby se mnou tehdy máti jednala stran toho úklidu nějak normálně, mohlo to vypadat úplně jinak, v zásadě jsem nebyla proti domácím pracem, ale po tom, jak mi moji povinnost prezentovala, jsem se prostě najust zabejčila a nedělala to.
V podstatě jsem si do dneška odnesla k tomu úklidu extrémní averzi, pozůstatek toho vzdoru, který nepochází ze skutečnosti těch domácích prací, ale z toho "vedení k nim" a tak nějak se tomu pořád bráním.
Předchozí