Mono, jsem ráda, že jsem nic takového nemusela řešit. Těžko říct, do jaké míry to bylo tím, že jsem prostě měla štěstí, a do jaké tím, že jsem na chviličku odcházela už od miminka, ale dlouho jsem bez něj nevydržela. Jsem dost závislácká matka, ale jsou věci, přes které prostě nejede vlak. Stačí mi málo, ale tu chvilku bez dítěte potřebuju, protože jinak by to odskákalo především to dítě, pak hned já i všichni okolo. Před pár týdny jsem se doma začala zamykat na WC i v koupelně a moc to pomohlo mně i dětem. Ubylo konfliktů, já jsem míň podrážděná a nepřenáším to na děti. (A to nemluvím o snížené spotřebě toaletního papíru. )

Mám prostě nepříjemné zkušenosti z dětství, kdy "mamánkování" nějakého dítěte nakonec odnášel kdekdo. Třeba ta moje kamarádka z dětství, která každou chvíli poslouchala, jaká je kráva a debil, když neumí zabránit tomu, aby se její o sedm let mladší bratr hystericky nerozeřval.

Ano, zájem dítěte je přednostní, ale matka není kus hadru bez nároku na sebemenší špetku soukromí a životního prostoru, co si nesmí za žádnou cenu dojít sama ani na záchod, natož třeba oběhnout panelák nebo si jít zacvičit.