Přidat odpověď
a ještě k té časté představě nevěřících, že věřící uvažují stylem "budu v klídku hřešit, pak se z toho vyzpovídám a jede se nanovo".
Myslím si, že to tak vůbec není. Že aby měla zpověď tu platnost, tak toho musí ten dotyčný opravdu litovat (ale jako že OPRAVDU, nejen že řekne, že toho lituje). A že sice ví, že určitě zhřeší nanovo (protože toho, co bychom neměli, se dopouštíme všichni a není v našich silách se tomu vyhnout), ale bere to tak, že vnímá, že dělá chybu.
Přirovnala bych to asi k tomu, když malé dítě počmárá zeď a rodič na něj přitom kouká. Ten rodič ví, že to dítě tu zeď počmáralo, ale chce, aby se k tomu přiznalo samo a aby si uvědomilo, že se to nedělá. Samozřejmě je i tomu rodiči jasné, že to dítě to možná udělá zas, rozhodně na něj kvůli tomu nezanevře, ale potřebuje, aby si tím přiznáním uvědomilo, že se takové věci dělat nemají, a časem je dělat přestalo.
Předchozí