Ahoj,

ten pocit znám! Nedávno jsme si takhle s manželem ve městě vyměnili auta, já mu tam nechala svoje klíče od baráku. Doma mi děti hlídala na těch pár minut sousedka a tak mi vubec neblesklo, že nebudu mít čím zamykat, když jsem neměla ani potřebu barák odemykat a týden jsem žila bez klíču. Manželovi jsem to raději ani neřekla, teda až když přijel, tak jsem vytáhla klíče z "úschovny". Já! ...která se zamykám v téhle krajině i za bílého dne. Nemáme ani psa páč hodně cestujeme, tak že jsem spala s dětma v ložnici a vždy když jsme od nékud přišli jsem prolejzala všechny místnosti a kontrolovala pod postelema, koupali jsme se s dětma všichni tři už v pět, dokud bylo ještě vidět.

Ale zabarikáduj se, jak jsi psala a vem si psíka k nohám a vlez si k dětem, do rána nějak vydržíš a ráno zkus někoho poprosit, jestli by s tebou vlezl na tu pudu at´ máš pokoj a nemusíš ani nikomu říkat, že jsi sama. Zkus si vymyslet néjakou storry, že ti tam třeba zamontovat žárovku a manžel příjde až kdo ví kdy, tak by na to neviděl. ...já jsem tu také hodně sama a taky si umím konstruovat super příběhy. Nikdy to neříkám nikomu, s manželem si auta sem tam střídáme a tak když tu není, nechávám svoje před garáží, aby bylo vidět, že tu je život a nebo si nechávám svítit v koupelně a když v noci kojím, tak zase rosvítím nachvíli v ložnici a nebo pak nechám svítit v kuchyni, prostě tak aby bylo vidět, že se tu furt něco děje. Jeden čas jsem byla i tak vyřízená, že jsem měla pořád zatažené závěsy v ložnici, kdyby nás někdo špízlovala, tak aby si nemohl být jistý, že tu manžel není. Ale to bylo, když přišla krize a manžel musel propustit lidi z práce a mě volal nějaký anonym a manžel pak musel odcestovat a my s malým nemohly neb byl nemocný. Nikoho tu nemáme a tak taky nemám koho zavolat.

Tak ti držím palce a nějak do rána vydrž