Přesně tohle dělala i naše máma, třeba ležela s chřipkou nebo něčím a sledovala bedlivě každý hnutí v kuchyni, kde jsem vařila rýži, takže to bylo:
Pusť studenou vodu, ať se nerozpustí plastikový potrubí! Dej ty sáčky na uši toho hrnce, aby odkapaly! (Nedala jsem je tak.) Říkala jsem ti, ať ty sáčky dáš odkapat na uši toho hrnce! Blablabla tohle! Blablabla támhleto! Blebleble tentononc! atd až jsem se naštvala a normálně jsem jí seřvala, že tu rýži sakra vařím já a dělám to tak, jak uznám za vhodný a ty tam lež s tou chřipkou a laskavě mi do toho pořád nemluv, neskutečně mi to leze na nervy!!!! (asi to bylo trochu delší a nerudnější, už je tomu přes deset let, tak si nevybavím každé slovo).
No a zabralo to fantasticky, od tý doby si máma nic nedovolila, ačkoliv se chvíli tvářila uraženě. Vlastně jsme od tý doby začaly mít normální vztah (bylo mi 23 let). Už jsi to zkusila? Normálně na matku drsně zařvat, nešetřit slovní zásobu ani hlasivky, ona se urazí, ale jednou provždy pochopí, že si na tebe nemůže dovolovat a dá si pozor, aby tě znovu nenaštvala. Už se mi stalo víckkrát, že je lepší říct ne a lidi se ke mně kupodivu začnou chovat mnohem lépe, než kdykoliv předtím, když byl člověk hodný a ustupoval.