Ahoj, v sobotu mě čeká setkání s otcovou matkou po cca devíti letech. Nebyla milující babička, aspoň já to tak necítila. Razila poměrně tvrdou výchovu, tchýně byla zřejmě příšerná, matka po citové stránce taky. Naši se rozvedli když mi bylo pět let. OD cca desíti let do mě hustila jak je mamka strašná, že je kurva atd. Já už toho měla dost a od dvanácti,třinácti tam nebyla. Teď bydlím 100km daleko, jsem vdaná, mám dva syny. A teď už je podle mě čas zapomenout, když už ne odpustit a jít dál. Přece jen, je to babička. Jenomže- já měla jít na gymp od šesté třídy, potom na práva, žít v Praze, být úspěšná, štíhlá a krásná. Na gympl jsem z pětky šla, ale na střední přešla na hotelovku, maturitu mám sice za osm, ale udělala jsem ji ve 36. týdnu, ve skoro 22 mám dvě děti, manžela staršího o deset let (zaplaťpánbůh že má aspoň pozemky a nějakej majetek, jinak už by to asi neskousla). Nemám ani autoškolu, zato po dětech 77 kilo na 168 cm. Jak se psychicky připravit, jak vydržet návštěvu, jak se aspoň trochu usmířit? Bude tam aspoň můj otec s přítelkyní, tak kdyby to nějak nešlo, můžeme mluvit aspoň s nimi.