štěpánko, závidět není co....

ono je to dost o těch dětech - jednak u nás vždy ve dvojce a pokud jsem je vypustila dál, než na hriště - oplocené !! - mezi domy (tam vždycky byly spřátelené maminky, které jsem požádala, aby na ně dohlídly a mezitím jsem párkrát zalítla na to hřiště - tam nevidíme - a lítala jsem tam nejen já - v té době jsme bydleli s babičkou, dědečkem, staral se i tatínek, co pracoval doma, pak ještě moji sourozenci)... a najednou jsem si připadala jak MAGOR.... a nebyla jsem v tom sama.

Ano, než riskovat malér je asi lepší přehnaná péče (nebo hrůzostrašný pocity), na straně druhé, po pár letech najednou zjistíš, že děti jsou poučené, že ta přehnaná péče může být i docela problém, protože když se ocitneš na jiném hřišti, Tvoje - poměrně velké děti jen svým dupnutím odsune do pozadí ale až tak, že se bojí Tvoje dítě na tu prolejzačku podělanou vlézt, tak o dva roky možná o 3 roky dítě mladší.

Ne proto, že by tvoje dítě si řeklo "je malej, tak ho pustím", ale protože Tvoje Dítě (to je můj případ, takže NAŠE dítě), asi nejspíš čeká, jestli ho maminka, tatínek, dědeček, babička nebo děda vůbec pustí a přestane ho krotit. Taky BLBÝ důsledek péče.