někdy jo, někdy ne....

vlastně to nevím.

Jeden syn zpravidla dá do zubů i cizímu člověku, když to nejmíň čekám a tváří se, že situace je O.K (není, emocionálně tak vypjatý, že se vybouří a zhasne).... a druhý syn.... toho to prostě už pak tak nějak naštve (momenty, o kterých nevíme), do zubů nedá, ale tváří se strašně a to stačí.... co se okolí týče - jinak spíš tak nějak trpí.

My jsme měli pocit, že jsme se na nich podepsali, jak jsme za těmi zadky stáli nebo babí a děda.... Tak manželovi za zadkem nestál nikdo, mně taky ne, tudíž jsme se snažili dětem dopřát to, co jsme nedostali sami a.... zase řešíme, jestli jsme to tedy zvládli nebo ne.

Tohle není sebetýrání ani sebekritika, když to zjednoduším, ano - za mne je dobré mít dítě pod dozorem (ale náramky nedostane), dozor = bezpečí - parta, rizika, poučení - vědomé