Když už si člověk myslí že ho nic horší potkal nemůže a nebo že už zažíváte dost těžkých chvil...stane se ještě něco horšího..potkala nás další pohroma...přítelovi zemřel taťka...ve čtvrtek byl pohřeb....co jsme se to dozvědeli..říkala jsem si..ted musíš být silná..zapomeň na všechny své starosti..H.tě ted bude potřeboval...snažila jsem se...stále jsem se ho snažila utěšit že to spolu zvládneme...že jsem tu pro něj a že mu pomůžu to překonat...zasáhlo ho to víc než jeho ségru...byli na sobě závisláci..než se nastěhovat sem tak bydlel jen s ním..byl nemocný a taky toho tatˇka někdy využíval,dělal si z něj poskoka takže to končilo i hádkou,ale miloval ho....jenže najednou není...a nejhorší je to že poslední telefon co s ním měl byl že se právě pohádali....věděla jsem že to bude H. strašně těžce brát a bude si to pořád vyčítat ale tak jsem si říkala prostě to nějak zvládneme...jsme na to 2....
celý týden do pohřbu byl mimo...sice se snažil chodit do práce aby nemyslel ale jakmile dorazil domů..byl v tom zase...pohřeb jsme taky zvládli..posezení pak taky...bavil se...vypadal takový klidnější a já jsem si říkala ted možná bude už líp....
ale naopak...
od té doby je to úplně v pr....nekomunikuje...na nic nereaguje...mě od sebe odstrkuje...nechce ode mne obejmout, vzít za ruku a držet..nebo jen pohladit..prostě nechce nic...jen sedí a mlčí..kouká na tv a nebo se pak sebere a jde dolů do jeho zašívárny....spí v obýváku a prostě nefunguje...když se snažím nějak najít řeč o něčem..jen odpoví a nebo že neví je mu to jedno..a konec..je to ubíjící...celý víkend být vedle člověka kterého milujete, chcete mu nějak pomoc a on nechce...říkala jsem si jsme na to dva..zvládneme to..sice mám sama nervy v prdeli z toho všeho co bylo do ted ale zvládnu to musím...jenže my nejsme dva...jsme jen on a já...on si jede po své koleji...uzavření do sebe a já????....udělala bych vše pro to aby mu bylo líp...ale jak když o to nestojí....a čím víc mě odstrkuje, tím víc to ubíjí i mě...cítím se zbytečná..nepotřebná...taky mi chybí..taky ho potřebuju, nezasáhlo to jen jeho...jen nevím jak dál...on je ten co sedí a mlčí a říká nic nepotřebuje a já jsem ta co ted utíká vedle do místnosti a brečí protože už neví co dělat....
co mám dělat???....chápu že ho to ranilo,..bolí trápí je to šok..ale taky vím že kdybych měla vedle sebe někoho kdo mi chce pomoc a nebudu na to sama..bylo by to pro mě lehčí...ale on mě nechce a tím ublížuje i mě...
strašná představa ráno vstát a vědět že celý den nepromluví...nebo někam uteče...včera sjem vstala a on nikde přijel až kolem 10..neřekl nic...po o se sebral a zase odjel..když sjems e zeptala kam jede..nedozvěděla jsem se nic..jen že přijede brzy...dorazil po 6...pak zalezl dolů k sobě a pak si lehl na gauč a spal....
je to pro mě hrozně ubíjící
já to vše chápu...znám co prožívá..taky jsem si to musela už projít 2x....jen mě mrzí to..že vím že v práci funguje...komunikuje...dojede k ségře komunikuje...v neděli to odpo jsem se nakonec dozvěděla že byl u kámoše z práce....ale proč tedy mě odmítá...se mnou nepromluví ani slovo..neřekne mi jak se cítí, nevyjádří se, přitom mu stále nabízím tu nastavenou náruč....chápu že mu není do řeči..že chce být taky sám, sám se s tím poprat a tak nějak se z toho vzpamatovat.....to chápu, taky jsem to tak měla.....
jen prostě nachápu proč odstrkuje mě...proč nechce abych ho chytla za ruku...jak kdybych byla prašivá...nebo si myslí že to vše můžu já...kvůli mě se od něj odstěhoval a takhle to dopadlo..třeba tak to cítí......nevím
jen vím, že já díky tomu jak jsem na tom byla doposud..od léta zdrav.problémy, dále nekončíci dohahy s ex, na Antidepresivách atd...tohle prostě delší dobu nevydržím...mám strach že nás to do sebe odtrhne úplně