Je mi to líto. Vím, že nejhorší je bezmoc, když nedokážeš pomoci někomu blízkému, neboť nevíš jak. Omlouvám se, pokud se úplně zmýlím. Je to jen můj odhad. Ale spousta chlapů ještě byla vychována dle hesla, že chlapi nepláčou a chlap má být vždy pevnou oporou. A tak prostě nedokáží otevřeně říci, co cítí, nedovedou mluvit o své bolesti, tím méně s milovanou ženskou. Já bych asi zkusila říci mu, že tu jsi pro něj, pokud by cokoliv potřeboval. Ale pokud se přítel bude chtít se vším vyrovnávat o samotě, spíš mu zkus dát prostor, aby neměl potřebu, ještě více se před Tebou uzavírat. To, že komunikuje v práci, se sestrou… na tom mi nepřipadá nic divného. I s velkou bolestí se někdy člověk snaží „fungovat“ a možná i trochu díky tomu zapomínat. Jenže právě potom zase více dolehne smutný fakt. Někdo tu radil zkusit poprosit o pomoc jeho blízkého kamaráda. To mi připadá o dost schůdnější, než když se mu budeš snažit za každou cenu pomoci sama. Chápu, že je toho příliš i na Tebe. Nepomohlo by Ti také svěřit se nějaké dobré kamarádce, společně rozebrat Tvé pocity s ženským pohledem na věc…?
Držím pěsti, ať je brzy líp a rány přebolí.