Zuzíku, smrt každý prožívá jinak. Každý jsme jiný a chceme a otřebujeme emoce prožívat jinak. Někdo potřebuje sdílet, někdo se naopak stáhne a prožívá sám.
Přiznám se, že kdyby jsi se ke mě chovala jako ke svému příteli, dostanu hysterický záchvat a uteču a nejspíš půjdu přespat někam jinam. A vím, o čem mluvím, když byl prvorozený synek malý, zemřela mi máma, nejbližší člověk... a jsem taky typ, který nesdílí, ale chce si to vybolet sám. Já pak přijdu a pomoc, kterou od druhého potřebuju je ta, že mi nebude mou samotu vyčítat, nebude se vnucovat, prostě počká, a pak mě obejme.
Buď tam pro přítele, zajišťuj vše kolem domácnosti, a nech ho to prostě njak přebolet, to nejhorší... dej mu najevo, že ho chápeš a respektuješ, jeho způsob smutnění, a budeš tam pro něj, až bude potřebovat.

Hlavně ho nechej dýchat a nevnucuj mu svůj způsob, jak "správně" prožívat ztrátu, protože tím ho od sebe odeženeš ještě více...