Dcera má v pokoji bordel neustále. Hodně vystřihuje, a vyrábí furt něco z papíru. Musela bych uklízet každou hodinu, aby byl pořádek. V případě, že papíry vyhodím do koše, vzpomene si, že je vyhozený něco, co bylo děsně důležitý, jde, koš převrátí a papíry rozhrabe. Kostky po zemi. Panáčci z kindrvajíček po zemi. Začíná se něco dít až když na něco šlápnu a spustím řev. A víš co s tím dělám? Zavřu dveře od pokoje a co oči nevidí, to srdce nebolí. Uklidím jednou týdně, do té doby si mězi těma papírama může třeba zpapírovatět. Smířila sem se s tím, že bordel v pokoji je neovlivnitelná záležitost. A hlavně, vzpomněla sem si na sebe.
Teď sem dělala aktivně dezinfekci bytu. Jakože sem koupila Savo na plísně. Nastříkala sem to všude možně, výsledek byl, že sme se dvě hodiny dusily, než se to vyvětralo, a všude to nechalo bílý povlak, který musím nakonec eště setřít vodou. Umyla sem okna, zrcadla a balkonový dveře. Dcera přišla, vzala houbičku na nádobí a přetřela to. Výsledek je, že přes okna je prd vidět, a jenom tuším, že je venku jaro. Čekám, že zevnitř se to nějak ošolichá, a začne být vidět. Zatím se můžu dívat přes Google mapy, jak to vypadá venku.