jejda, tohle mi nějak nedělali, vztekání u oblíkání neznám ... jako jsou pomalejší ale už i tříleťák to docela zvládá hezky a nezasekává se u toho.
ale třeba synek je šíleně pomalý s jídlem. Tak ho slovně popoháním "ještě si kousni", "dej si tu lžíci do pusy", "nemel a jez" atd a chvílema mě to rozčiluje. Ale jde o to přijít na to co přesně tě rozčiluje - mě třeba ne ten samotný fakt že jí pomalu, ale vědomí toho, že se málo nají, že pak bude cestou kňourat že má hlad, že mu nacpu housku a tím pádem pak zas nebude mít hlad v době standardního jídla, což povede ke spirále kterou nechci. KDyž se mi to podaří takhle rozšifrovat, obvykle dokážu vymyslet co udělat aby mě to tak neštvalo - třeba mu s jídlem krapet pomůžu a na cestu místo housky vezmu knackebroty kterých se moc nenají ale bude mít co kousat, a nepodlehnu kňourání o dobrůtku (nejedls oběd, dobrůtka nebude - to chápe, maximálně nabídnu Tic-tac ale žádný sladký bonbon či čokoládu).
Když dcera ca ve 2 letech měla záchvaty pláče "zničehož nic", samozřejmě mě štval ten pláč jako takový (mě se z toho nezvedá žaludek ale adrenalin a tlak), ale hlavně ten fakt že nevím co s ní - jen řvala a nic neřekla. Takže jsme pořád dokola vysvětlovali že když mamince nepoví co ji trápí, maminka jí nebude umět pomoct, ale když jí to řekne, můžeme zkusit něco vymyslet. Obvykle šlo o takové věci jako že chtěla zhasnout světlo a udělala jsem to já, nebo že měla na botě flek a nechtěla ho tam, případně že si nechtěla vzít čepici růžovou ale bílou - jenže to řešila záchvatem pláče a já věděla prd. Podařilo se to z větší části tím vysvětlováním.
Často mě vytočí ne to co dítě dělá/nedělá, ale ty následky které už přesně vidím že to bude mít (nestihnu to či ono, budu mít víc práce s umazaným oblečením příp. budu muset koupit nové atd...). Myslím že některé z těch věcí lze už těm dětem vysvětlit (že mě to rozzlobilo protože.....) a pak při opakování té situace a důsledků atd to chápou už líp...