Jelikož neponesu následky tohoto rozhodnutí, je mi to jasné - nechat si dítě. Když si představím, že bych ty následky měla nést, přemýšlela bych trochu déle, a to asi takto:
Půjdu-li na potrat, dítě nebude, ale uklidněný manžel taky nebude. Bude nasr... nevěrou a můj smutek po potratu ho vytočí ještě víc, takže budu i bez manžela a k rozvodu stejně dojde.
Nepůjdu-li, dítě bude. Manžel se buď zachová viz výše, takže nemám muže mám dítě, což se psychicky snáší těžko ale líp než viz výše.
A nebo za dobu těhotenství, ev.miminkovství, manžel vystydne, dojde k rozumu a bude (místy držkující) otec kukaččky. Koneckonců o dítě stál (pokusy o as.repr.), sice ho tato situace staví do pozice jednoznačného viníka neplodnosti (ta mužská ješitnost!), ale na druhou stranu mu nabízí totéž o co se snažili, levněji, příjemněji a přirozeněji.
Fakt si to mimčo asi nechala.
Bože díky, že tohle nemusím řešit doopravdu.