já znám několik rodin,kdy zatím rodiny drží pohromadě, děti jsou malé,rodiny věřící.

Ono to asi musí být strašně těžké, vyčerpávající, zdravé děti odrostou, začnou být samostatnější, rodičům se vrátí trošku "normálnější" život (možnost hlídání prarodiči, rodiče jedou sami za zábavou atd). Záleží asi taky na typu postižení...taky na povaze rodičů. asi je pravda, že matky jsou na děti vázáné jinak než otcové...

vůbec nevím,jak bychom to zvládali my. Dokud bychom nebyli postaveni před zkoušku,tak nedokážu říct, co bych dělala.


trošku odbočím - nedávno tu bylo téma o RS a se Z+2 jsem se bavila o tom, že od známé s touto diagnozou utekl manžel. On mi říkal, že se ani nediví, že to ten chlap neustál,že to často není "normální život",obtěžuje to atd (nevím ted přesn